V parku za řekou byl zakázaný svět,

našich prvních tajných lásek, prvních tajných cigaret

Bylo nám šestnáct a nic jsme nesměli,

a chtěli jsme být přes noc dospělí.

V parku za řekou na lavičce schované,

za nízkým živým plotem tisíckrát si mi řekla ne.

A já se přesto pořád, pořád znovu ptal.

Byla jsi blízko, já byl mnohem dál.

V kapse mě pálil klíč, náš byt byl na pár hodin prázdný.

Já ti to nedokázal říct v parčíku za zdi městských lázní,

první týden prvních prázdnin.

V parku za řekou, pod starým pomníkem vousatého filosova,

chtěl jsem se stát básníkem.

Znal jsem však málo slov a měl jsem úctu k nim,

a tak tam nestál básník, jenom němý mim

V parku za řekou hledám to ztracené,

Ta svoje proč a kdyby a horký šepot ještě ne.

A znova ptám se, znova ptám se všech.

Kam jsem tak spěchal, k čemu byl ten spěch

A znova ptám se, znova ptám se všech.

Kam jsem tak spěchal, k čemu byl ten spěch