Když noc, jak černý krystal,

se právě chtěla snést,

v té chvíli k nám sem přistál

návštěvník tam z hvězd.

Snad řízen tajnou silou

našel právě nás,

tu zvláštní hvězdu bílou,

byl tu sníh a mráz.

Sbor zpíval jednu z koled,

on ji naslouchal,

svou krásou začala bolet,

jak písně které znal.

Vůně Vánoc vábí nás,

vůně Vánoc, žádná hráz.

V té vzácné chvíli nejsi sám,

vůně Vánoc vábí,

pojď sem k nám.

Náš poutník kráčel městem,

tím shonem vánočním,

každý dral se s prudkým gestem

vzít všechno bližním svým.

Přítel z galaxií

se tísnil v tramvajích,

tam si říkal, jinak žijí,

než o čem zpívají.

Pak tam stál potulný hráč,

co na mandolínu hrál,

hned se obraz lidských duší

trochu příznivější zdál.

Vůně Vánoc vábí nás,

vůně Vánoc, žádná hráz.

V té vzácné chvíli nejsi sám,

vůně Vánoc vábí,

pojď sem k nám.

/Vůně Vánoc vábí nás,/

vůně Vánoc, žádná hráz.

V té vzácné chvíli nejsi sám,

vůně Vánoc vábí,

pojď sem k nám.