Kápo 2

Rec: Byl už podzim. Všude, kam oko pohlédlo, zlátlo javorový

listí a já se vracel sychravým ránem domů po pěti letech bojů

pod vlajkou Spojených států - po pěti letech válek, hrůzy

a vraždění. Hlavou se mi honily děsivý vzpomínky a já přemejšlel

o tom, jestli na to všechno budu moct jednou zapomenout. Jestli

mám právo se ještě někdy smát.

Najednou jsem zjistil, že stojím - stojím uprostřed vypálený

indiánský vesnice a přede mnou v šatech posetejch ranami šavlí

leželo malý, ještě ubrečený indiánský děvčátko. Poprvé v životě

jsem měl slzy v očích. Poprvé v životě jsem se styděl za svou

zem, za lidi kteří nosili její znak a mluvili její řečí.

Ne kvůli tomu děvčátku, ale brečel jsem nad tím, nad čím vším

musí vlát vlajka mý země, na který lpí i tvá krev, malý ubrečený

děvčátko z kmene Cheyenne.

1. Čím voněl dým v tvém týpí, dívko z Cheyenne,

Hmi A7

čí nůž zbarvil čerň tvých copánků?

Tady končí sny, já vím, zjara zvonky vyklíčej,

Hmi A7

tam, kde brouzdal travou pár tvých opánků.

Bílý máš pléd, motýl do vlasů ti slét,

co ti říct, dívko z Cheyenne.

Máš v očích zášt, vždyť nosím stejnej plášt,

odpustíš, dívko z Cheyenne.

2. Pláčem umazaná tvář a víčka zavřený

a talisman, co poví, kudy jít.

Že byl falešnej jen lhář, už víš a sevřený

ústa šeptají, že dýl chtěla jsi žít.

Ze zvonků věnce plíst, znáš v horách každej list,

poslouchej, dívko z Cheyenne.

Krajem zní tamtamů chór, nebe obléklo si flór,

usínej, dívko z Cheyenne.

3. Až přijde někdo z vás tam do těch tichejch míst,

kde šumí říčka plná kamení.

Tam, kde končí jezer hráz, uvidíš zvonky kvíst

a ze dvou kůlů kříže znamení.

Stůj, ona spí, jenom zlý o nás ví,

spoutaná dívka z Cheyenne.

Dej jí můj vzkaz, bude se jí dýchat snáz,

[: pozdravuj dívku z Cheyenne, :] pozdravuj.