Kam sahají slova lidem v emigraci

Slova o domově, smysl se jim ztrácí

Zůstat, jít, či vzdát se, otázky se řadí

Kůň zraněných dějin po obzoru pádí

Do lásky, do žití, politik se plete

Vše, co k uchopení, hrubou rukou hněte

Do písně se vecpal, okna cihlou zazdil

V politické louži lidskou duši smočil

Emigrací rozříz život na dva díly

Na dva díly mrtvé, bez duše a síly

Strach, bolest a marnost na svou stranu pojal

V alianci s nimi naši duši rozťal

Trpělivost nemá v nekonečnu kořen

Emigrace bolí, co si s ní teď počnem

Musíme s ní spávat, semenem ji kropit

Mrtvé dítě denně nadějí pak kojit

Politik se směje na ovečky bludné

Které chtějí válčit, zbraně nemaj žádné

Rozpornost jim zbyla jako pastva denní

Zbloudilost, co nezná žádné přemostění

Chyceni do pasti, neschopni se smluvit

Chřadnou bezdomovci, lačni sebe zradit

Politik se směje, s potěchou se dívá

Vítr stopy v písky svým tělem přikrývá