Měsíc je bledej a už je cejtit ránem, bojím se, bojím, že ho to zabije

Někdo hrál blues a usnul nad piánem, má múza nespí a ještě tady je

Plavou jí oči, má ucouraný šaty, kouše si nehty a šije nohama

Mrzutě kňourá, smrká mi do kravaty, fakticky nevím, co furt ta holka má

Že prej se se mnou žije hůř než v lochu

Že mám ten pitomej zvyk celý noci psát

Že ty by sis ráda se mnou večer vlezla do kutlochu

Tak jako jiný múzy a že tě nemám rád

S tím se nedá nic dělat

Jednou jseš moje múza, tak mi dej pusu na upocenou pleš

Moc mi to nejde a plánů mám až hrůza, nemůžu přestat, kdy ty si vzpomeneš

Koupím ti ruma a u Vietnamců džíny, nebo co, a taky věnec, co někde ztratilas

Až to skončí, pojedem na prázdniny, kam budeš přát si: Třeba na Parnas

Ale, zatím se se mnou žije hůř než v lochu

A mám ten pitomej zvyk celý noci psát

Zatímco ty by sis ráda se mnou večer vlezla do kutlochu

A já tě – přitom – budu mít rád

Ještě chci napsat, jak voní pivní pěna v srpnovým hicu a pod nálety včel

Jak svádí prázdno, který obklopuje žena, jak chybí přítel, kterej už odešel

Jak bolí zrada a jak někdy chutná a jak se píseň z prázdnoty vynoří

Jaká je ženská silná, když je smutná, a jak slábne, když zahoří…

Ale, zatím se se mnou žije hůř než v lochu

A mám ten pitomej zvyk celý noci psát

Jsi přece múza, sakra, tak mi pomoz trochu…

Jenom pár blbejch roků, krásnejch

Pár stovek dlouhejch nocí

Pár divných blues…

A pak tě nechám spát.