Na první pohled se může zdát,

že jsem štěstí vždycky měl,

nebylo lehký se protloukat,

v omylu žil, kdo záviděl.

Za úsměv starosti se dají skrýt,

i sláva hořkou příchuť má,

já toužil osud v rukou mít,

dřív než mě pánbůh k sobě zavolá.

Kdo mě zná, ten pochopil,

o čem tolikrát já v písních snil,

dopisy lásky psal,

a chtěl ti říct,

že věrný zůstávám svým snům.

Řekni, že je nebe,

řekni, že je ráj,

pro ten pocit štěstí,

lidi svoji víru maj.

Z nebe tátu slyším,

slzy v očích mám,

Tvé rady mi schází,

na Tvůj úsměv vzpomínám.

Nějaký čas už lásku mám,

roky zklamání jsou pryč,

doma života si užívám,

dětský smích k štěstí klíč.

Už není vůbec nic jak dřív,

každý večer domů pospíchám.

Je to láska, i velká starost,

obě holky mám moc rád.

Teď vzpomínám, jak můj táta při nás stál,

na naši mámu v těžkých chvílích,

vždy spoléhal,

rady vážně bral,

svou hrdost měl,

za svým slovem stál a věřil,

že dokážu stejně mít rád.

Řekni, že je nebe,

řekni, že je ráj,

pro ten pocit štěstí,

lidi svoji víru maj,

z nebe mámu slyším,

slova laskavá,

všechno co tě trápí,

jenom láska překoná.