V Libušský ulici hned jak se setmí

podivný věci začnou se dít

podivný znamení srdce je neklidný

prej že má jít - prej že má jít

Na slona usedá řítí se nocí

podivný zjevení pro ty co kolem jdou

hned jak se rozední vychází z domu

maličký úředník se svou aktovkou

Ten slon je vzpomínka na noci bez viny

a i když na útěku všechno's měl před sebou

chtěl by ses vrátit k týhletý chvíli

však tíhu musíš nést na kolenou

Takto podivně jeli blouznivou

a úžas budící nocí, po bídných cestách

pod lehce zamlženým měsícem, kolem spících osad

a obcí, jeli až hrozivě rychle.

Ten slon se bezpečným krokem vyhýbal

každému kameni, proklouzl kolem každé překážky.

Tu a tam zahlédl nějaký sedlák

onu ohromnou hmotu,

pro něho nepochopitelnou,

jejíž obrysy se rozplývaly do mlžných cárů

a tím se ještě zvětšovaly.

Kdo to viděl, domníval se že nadchází konec světa,

vrávoravě odklopýtal stranou,

někdo našel sílu udělat kříž

nebo blábolil prosby o pomoc dobrých duchů,

jiným z rozplizlého obrazu pádící obludy zamrzla ústa,

jako by strnula v křeči.

Také noční zvěř na lukách a v lesích

byla zachvácena hrůzou a prchala do zmol a mlází.

Psi zlostně a úzkostně vyli,

a z jedné té vesnice se za cestujícími

rozezněl na poplach zvon.