Den se v růži skryl

a z růže vůni bral,

tím jsi dlouho žil

a kráse přísahal.

Mám už v tváři sníh,

to léta můžou být,

s prázdnem slůvek Tvých

chci sotva v písních znít.

To víš, že zůstanou,

jak loukám tváře kvést.

Dál v knihách všech zázraků,

mou písní zníš dál.

To víš, že půjdem k nám,

jak cestám zbývá jít.

Též dveřím, co zivají,

jak náruč v toužení,

já dlaň Tvou stále znám.

To víš sny zůstanou

a možná může nás hřát

zas dál pár slůvek Tvých,

když poznáš stůl a nůž.

To s příliš krásnou lží

se loučit náleží,

vítej k nám, vítej k nám,

ten stůl tu máš.

Už náruč zná,

jak chutná prázdná číš,

přijď zas k nám, ať sám už víš,

jak ve dvou dá se žít,

až přijdeš zpátky k nám.