Jak úsměv ve psí tváři, jak zbytky z lodních vraků

se na mě zdola tváříš, vzbouzíš se za soumraku.

Já byl tvůj Kormidelních, co s tebou jednou jel,

společně přes útesy se v matu řítit směl.

Čekalas asi více, já nečekal jsem nic,

v té noci bez půlnoci, zkulatěl půlměsíc.

Ztrácí se síla v listí, vždyť předčasně opadává,

zase nejsme děti štěstí, proč se to vůbec odehrává.

Já nikdy nechtěl jsem být, jen součást potů z těla,

kterým si přes oceán pocitů přeletěla.

Teď dva tady spolu, půjdeme kolem ráje.

Ty s tím psím obličejem a já hrdinou báje.

Ze spoda zdá se dolů, nikdy nic neupadne,

jen tahle vteřina, co nikdy neuvadne!

Ztrácí se síla...