Mám strach až slunce vyjde,

že ztratím svoji tvář.

Mám strach, že si mě najde

a bojím se, že s tím počítáš.

Tak nechoď blíž,

když můj rozum stůně

a cítím v sobě zášť.

Sen je den, on je já, (Svět se zase trhá,

pod jedem nasedá, úsměvy se hromadí,

na mraky osedlán, netípej tu cigaretu

náměstím ubodán. v půlce!)

V očích strach až ukápla mi slza,

srdcebol, co obouvá se v tobě.

Na rohu, co si asi žila,

teď stojím tu sám, možná si to chtěla.

Kolem mě je to, co mě žene,

že mě tu nenecháš, že ne!