Když byly Rayovi asi tři roky, uslyšel z místní jídelny hru na klavír. Tóny klávesového hudebního nástroje ho lákaly, a tak se ze zvědavosti šel do jídelny podívat. Spatřil zde majitele jídelny, který ho ochotně začal učit hrát na piano.
Když bylo Rayovi pět let, jeho bratr utonul v neckách, což Rayovi způsobilo trauma a zanechalo to na něm dlouhodobé následky. Po několika měsících od bratrovy smrti začal Rayovi z očí vytékat hnis. Rodina se od lékaře dozvěděla, že to nelze nijak léčit a Ray tak brzy oslepne.
Když Ray úplně ztratil zrak, už nemohl docházet do místní školy, a tak byla jeho matka nucena hledat možnost alternativního vzdělání. Stala se jí škola pro slepé a hluché ve floridském St. Augustine, kam nastoupil v říjnu 1937. Zde se brzy naučil číst v Braillově písmu, ale mezi spolužáky oblíbený nebyl - především kvůli tomu, že patřil k nejchudším žákům a nosil na sobě nejhorší oblečení. Důvodem nevraživosti ze strany ostatních žáků bylo také to, že do školy nastoupil až šest týdnů po zahájení školního roku. Zatímco se většina žáků vracela na Vánoce domů za svými rodiči, Ray musel ve školním zařízení kvůli nedostatku peněz zůstávat. Poté, co ho začalo čím dál více bolet pravé oko, rozhodl školní lékař, že musí být vyjmuto. Když se v červnu následujícího roku Ray vrátil na prázdniny domů, opět zde chodil do jídelny a hrál s jejím majitelem na klavír. Ve druhém ročníku již nebyl takovým outsiderem a jeho vztahy s ostatními žáky se zlepšily. Ve druhém ročníku začal Ray docházet na školní lekce hry na klavír. Ve škole ale nemohl hrát boogie woogie jako v Greenvillu, učil se hrát klasickou hudbu a číst noty v Braillově písmu. O prázdninách Ray často pobýval u přátel z Greenwillu, kteří se přestěhovali do Tallahassee. Zde začal hrát také na klarinet a občas vystupoval jako klavírista ve skupině kytaristy Lawyera Smithe. Když byl Ray v devátém ročníku školy v St. Augustine, zemřela mu matka. Ray odjel domů na matčin pohřeb a poté se rozhodl školu opustit. Bylo mu tehdy patnáct let.
Ray se přestěhoval ke známým do Jacksonvillu, kde začal hrát po různých podnicích. Někdy hrál sám s klavírním doprovodem, jindy zaskakoval v kapele Alvina Downinga. Občas hrál i s jinými hudebníky. V té době ještě neměl vlastní styl, ale napodoboval Nata „Kinga“ Colea a Charlese Browna, což se návštěvníkům místních klubů líbilo, jelikož oba zmiňovaní umělci v těchto klubech nikdy nevystupovali.
Na podzim 1946 vyjel Ray jako člen souboru saxofonisty Tinyho Yorka do Orlanda, kde po dobu několika týdnů vystupovali. Později York s kapelou odjel zpět do Jacksonvillu, ale Charles v Orlandu zůstal. Zpočátku zde žil v bídě a nemohl se nikde uchytit. Aby neštěstí nebylo málo, zemřel mu ještě otec.
První úspěchy začal Ray zaznamenávat na jaře 1947, kdy rovněž začal psát aranžmá pro Joea Andersona. V létě se však práce zase sháněla hůře, a proto se Ray Charles se rozhodl, že se přestěhuje do Tampy. Zde si brzy sehnal dvě angažmá - hrál v jazzové kapele Charlieho Brantleyho a v country souboru The Florida Playboys, v němž byl Ray jediným černochem. Ani v Tampě však dlouho nevydržel a v březnu 1948 spolu se svým kamarádem, kytaristou Gossiem D. McKeem, odjel do Seattlu.
Do nahrávacího studia poprvé zamířil v roce 1952. V nahrávkách z roku 1954 pak začal spojovat gospel se světským blues – stovřil nový hudební styl, se kterým tím se rychle prosadil. Během své hudební kariéry se pak Ray setkával s mnoha úspěchy, a to i v době, která nebyla černochům nakloněna. V roce 1961 nahrál píseň Hit the Road Jack, která se stala jeho snad nejslavnějším hitem.
V 60. letech ho jeho domovský stát Georgie zažaloval za zrušení koncertu před segregovaným publikem. Ray dostal doživotní zakáz vystupování v Georgii. V roce 1979 se dočkal od správy státu Georgie veřejné omluvy a jeho verze Carmichaelovy písně Georgia on my Mind (původně z roku 1930) je od roku 1979 ve státě Georgie oficiální státní hymnou.
Ray byl závislý na heroinu. V roce 1965 absolvoval odvykací léčbu a díky svému obrovskému odhodlání a vnitřní síle se vypořádal ze závislosti bez metadonové substituce.
V roce 1960 získal své první čtyři ceny Grammy za album The Genius of Ray Charles. Koncertoval po celém světě. V roce 1982 a 1989 dokonce vystoupil v pražské Lucerně. Od roku 1981 má hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Roku 1982 byl uveden do Bluesové síně slávy a o čtyři roky později pak jako jeden z prvních umělců i do Rock and rollové síně slávy.
