Začala se klepat

Nebyla udivená, protože ten pocit neznala

byla vyděšená

Znala tohle: když něco dopadne nebo spadne na zem

(oříšek, větvička, kamínek atd.)

vždycky to udělá takový dutý BUM.

Ale to co viděla, bylo něco úplně jinýho.

Nerozuměla tomu a byla neklidná.

Ty věci se řítily z nebes

velmi dlouhým a volným pádem

a Veverčí Bože! – ty věci hořely!

A jakmile dopadly, nebylo žádný BUM,

ale s šíleným zasyčením se zaryly do země,

zavrtaly se, zmizely.

Byla vyděšená a eště moc malá.

A pak to přišlo.

Jedna ta hořící věc proletěla těsně kolem ní,

téměř jí to ožehlo kožíšek, a ona vykřikla:

"Veverčí Bože! Vždyť to byl bratr holub!"

Ten zasyčel do kořenů stromu, na kterým seděla, a zmizel.

Vyděsilo jí to.

Pochopila, že ten ohnivý déšť, který padal z nebe,

jsou tisíce hořících holubů, kteří se sírovým syčením

mizí v zemi.

Ale nebyla to hloupá veverka.

Začínala tušit. Tady se něco děje...

A kdyby mohla zesinat, tak by zesinala.

Viděla obrazy. Viděla město.

Viděla dlouhou ulici a po ulici kráčel Muž.

Rovně a pomalu. Pak se Muž začal otáčet.

Tváří do světla...

A potom už tomu nerozuměla.

Rozostřovalo se to. A páchlo to.

A strach se blížil.

Kolem svištěli hořící holubi,

nebe bylo jako vyhřezlá dáseň,

tiskla se ke kůře stromu,

ani vítr už netančil s listím,

ale ona začínala tušit:

"Veverčí Bože, něco se děje!" poskočila na větvi.

"Ale co? Ale co?"

A pak znovu viděla kráčejícího Muže

a asi jí začalo být opravdu vážně špatně.