Sekery,

po jejichž úderu zvoní les,

a ty ozvěny!

Ozvěny prchající

z jednoho středu jak koně.

Míza

tryská jak slzy, jak

voda toužící

znova scelit své zrcadlo

nad skálou,

která se drobí a mění,

bílá lebka,

pozřená zeleným plevelem.

Po letech

je potkávám na silnici – –

slova vyprahlá a bez jezdců,

neúnavný klapot kopyt.

Zatímco

ze dna tůně životu vládnou

utkvělé hvězdy.