2.2. v roce dva tisíce

sečet sem dvojky, vyšla mi šestice

dostal jsem chuť hodit ji do dvora

zahodit celej den, ne, to se nedělá

vyšel jsem do dešte, docela pršelo

a napích ji na vež kostela

dívej se, Antoníne, teď máš na spici

úplně novou studenou šestici

jak tam tak trčela, srdce mi sevřelo

vzal jsem ji k sobě, to se stát nemělo

měla divný řeči a skazila den

chtěla mě přesvědčit že život je marnost jen

že všechno mý snažení je jenom pitomej sen

skřípal jsem zubama, bil se do čela

hned zase v pokleku choulil se do breku

i počasí šílelo, slunce

i počasí bláznilo, vichřice

pak jsem se na ní upřeně podíval

viděl jsem zas jenom obludu šestivou

jakmile v mým bytě hubou plesnivou

že bude u mně žít a to napořád

no to mně dojalo a začal jsem řvát:

Co si myslíš, ty tupý numero,

že jsem tě zachránil abys mně zničilo?

že jsem ti poskytnul střechu nad hlavou,

abych se zabejval svou vlastní popravou?

Jseš jen začátek čísla ďáblova,

tak jsem neváhal a praštil s ní do dvora

dvúr se zachvěl, obloha speněla

Antonín zaúpěl, práce mi přibyla.