Ami

1. Sednu si na taburet z lýčí

a ty na postel z nehorázné něhy,

a to spojení z nás zničí,

Ami

tvá tvář je víc než boží

i v týhle chvíli, která nemá břehy,

a v tom strachu, kdo koho dřív složí,

jak ten pár chromejch koní.

2. Tak marnejch jako záře svící

na pláň rozdupanou těmi,

co se milujou jak býci,

kde se v osudovým třesku

řítí touhle věčnou zemí

stáda rozpálenejch mezků,

nejen pár chromejch koní.

3. Těch, co se věčně choulí k sobě,

viní kdekoho z tý zimy,

kdy je v posteli jak v hrobě,

kdy ti nevinní se vzbouří

a ti vinní se vzbouří s nimi,

že se udí v jednom kouři,

jak ten pár chromejch koní.

R: Co polední mu zvoní, když by spal,

jen dál, jen dál.

*: Tak mi podej láhev piva,

Ami

která jediná tu zbyla,

která jediná tu zpívá,

jen se zvedej, ty mý mládě,

Ami

jsme teď první, v tom je síla,

a taky předposlední v řadě,

po nás pár chromejch koní.

4. Ti se belhají k svý mezi,

která byla a už není,

a ta ženská z nich je březí,

a nás v kleštích drží sázka,

při zemi to hřmění

a při životě láska,

jak ten pár chromejch koní.

R: