Mám takovej divnej pocit, jako když krysa v noci

vyleze na ulici a vidí město spící,

kde bolesti a strasti uspány jsou z milosti

a ráno zase znova samohaná kašpárkova

R: Černá noc, černej den,

jak z toho ven, jak z toho?

Černá noc, černej den,

jak z toho ven?

Zalézám zase zpátky, tam kde mě mají rádi

a ve smradlavé stoce jako doma na pohovce

skládám si slova k sobě, abych se uchránil zlobě,

a pak bavím krysí stádo tím, co má i nemá rádo

R:

A je to stále stejný, strach je náš přítel věrný,

tak duši zaprodáme, odpovědnost už nemáme,

běháme do úmoru, v kolečku za bramboru,

šiřitelé moru, nahoru a pak dolů

R:

A přesto někde v dálce, v neviditelné válce

se o nás perou draci, cítím to ve svém srdci,

a když natáhneš ruku, ucítíš sílu větru,

to jak ty jejich křídla mávají bez oddechu

R: