Jsou noci, kdy se mením

v podivné stvorení.

Ach, noci, které nezná

ten, kdo se nemení...

To v jednom okamžiku

jsem plná per a blan

a s hlavou plnou deštu

a oken dokorán.

Tys dávno tvrde usnul,

a k oknu je jen krok.

Chci letet... Letet nocí,

již maloval van Gogh,

v níž zmizel Exupéry

a ve které krik vran

je nehoráznou chválou

všech oken dokorán.

Co bylo, je a bude

je vecne stejný stav

tam, v delte reky pachu.

A v mori ostrých trav,

kde nelitují bídy

a utržených ran...

a když, tak jen tech oken,

co nejsou dokorán.

Pak ráno svolá hvezdy

jak žáky do lavic.

Ty spíš. A já jsem zpátky.

Ne, nepoznal jsi nic.

Jsem znovu ve své kuži,

je nejbežnejší z rán...

Dík, lásko - za tu svícku

na okne dokorán.