1. Když se mi zdá, že si málo věřím

a význam slov se z vět vylévá,

procházím park s fontánou až k věži

zvednout své já.

2. Na půdě mám starou skříň a postel,

chodím se ptát tajemství z těch let,

poslouchat hlas, už je čas jen ustel,

straším jen zlé.

R: Šel jsi spát úúú, počítat kolik je hvězd,

dlouho spát úúú, s vlnou si beránky plést.

3. V té výšce jsem k tobě blíž o pár vteřin,

zkouším tě zábst v prstech u nohou,

proč žádné dny, co nás hřály z peřin,

vrátit se nemohou.

R:

4. Na první z hvězd, co ji soumrak chytil,

díváš se k nám jejím pohledem,

když se tvůj světzastavil a zřítil,

můj zůstal nesveden.

R: