Vítej, kdo ve zlém přicházíš

a nezastírej svojí zlost.

Je mi jasný proč jsi tady a co mi přinášíš,

můj dobrodinče, můj vrahu.

Oči máš unavený, do moře vrásek vhozený.

Dosud jsem na tom nebyl líp.

Teď jsem však zavřel všechna okna, všechny dveře svýmu strachu,

a tak už mi nevadí dívat se ti do očí…

Tak ty jsi ten můj stín, který se věčně za mnou hnal,

obracel město naruby jen kvůli snům.

V nejtemnějších záhybech ulic je do úmoru hledal,

aby jim bez milosti roztrhal křídla motýlí.

Jak často vídal jsem můj věčnej vrahu v ulicích,

jak v pasážích nočního města zmrzlými prsty nabíjíš svou zdivočelou zášť

a soucit odhazuješ jak prázdné nábojnice.

Jako dnes vidím, jak se tvá ústa v půlměsíc proměnila

a jak na tváři ti rozkvet úsměv,

to když sis pomyslel na tenhle okamžik,

kdy domníváš se naivně, že tuhle štvanici konečně skončíš.

Jenže já jsem tím co ty a mám tisíc tváří a svou duši zrovna tak vyhořelou

a můj stín je tvým stínem a kráčí léta tiše v zádech tvých zrovna tak jako za mnou.

To já jsem tvůj obraz v zrcadle, marně svým motýlím snům křídla trháš.

Hvězdy jsou unavený, noc pod očima kruhy má a v dálce skřehotá už den.

Už s pitvorným úsměvem mi nahlíží do oken,

jenže dnes u mě nenajde splín.

Tak jen se do toho dej, stref se mi do tváře.

Vyber si kterou chceš, tu já ti nastavím.

Já mám jich tisíc, všechny jsou stejně falešný

a ty jen jedny ruce, můj dobrodinče.

Můj věčnej vrahu,jak často vídal jsem tě,jak lačně prodíráš se tmou,

tvůj rozervaný plášť a promodralý rty a jak zbytečně mrháš úsilím,

Protože já jsem tím co ty…

Věř mi, až do mě vystřílíš svůj zásobník nenávisti, zhroutíš se k zemi taky ty.

Jsi moje černý svědomí, má vlastní ruka s pistolí,

která se roztřeseně obrací proti mně.