Už dlouhý čas se blíží

mez, kam se můžem snížit,

kde leží práh, za který nechceme dál jít.

Slunce nás sžírá, pálí,

vítr uschlé roští válí,

v pekelné výhni v San Carlos nedá se už žít.

Mně sílu dej, teď není třeba slabé,

mně sílu dej, ať je náš osud dlouhej.

Vítr a zášť nás v sedlech honí,

přesila psů zrádných,

vždy spásný plášť noc přes nás hodí,

to velký duch nás chrání.

Ke vzteku bledých očí

Geronimo zaútočí

a pak jak vítr jim mezi prsty uniká.

S hrstkou mužů, žen a dětí

Geronimo krajem letí

a v zemi vlastní je vězněm, který utíká.

Mně sílu dej, teď není třeba slabé,

mně sílu dej, ať je náš osud dlouhej.

Vítr a zášť nás v sedlech honí,

přesila psů zrádných,

vždy spásný plášť noc přes nás hodí,

to velký duch nás chrání.

Geronimo, jsi volný!