Všechno skvělý tak bylo,

byli dva a svět je bral,

že žádněj z nich nemůže,

žít jenom sám.

Všude spolu, ruku v ruce,

krásnej kolem svět se zdál

až než ona prostě řekla,

už nechce se mi dál.

S Tebou jít, svázaná,

sice krásně, ale já

chci se hejbat, volná být,

vždyť jsem mladá, já chci žít.

On nechápal, nevěřil

černou barvu jenom znal

v život přestal doufat,

jen tak, tak přežíval.

Jen, když ji občas viděl,

tak na chvíli v něm vzplál,

pak zas ale zhasnul

jeho oheň života.

Teď tam stojí proti ní,

do očí se dívá jí,

má v nich bolest a něžnost s ní,

jak opouští, nenávidí.

Pak je tma, nic nevidím

a cítím jen tělo Tvý,

z mraků černejch vychází,

slunce, který život přináší.