Jeden muzikant se do kytáry zbláznil,

od bílého rána jen brnkal nic víc.

I lásky a flámy, neprožíval s námi,

a sám s dívkou být, tak nevěděl co říct.

Do strun sáhnul a hrál,

byl v té chvíli král,

cejch svůj, když pálil do antén.

Ze strun stříbrných hřměl vulkán, zněl smích,

kvetly náruče chrizantém.

On nespal nejed, pořád hrál třeba grátis,

jen prázdný kamrlík a mládí to tam.

a já se ho ptával, zda má tohle smysl,

nemít ani flok, věčně žít takhle sám.

Do strun sáhnul....

.....náruče chrizantém.

Pak lůžko ve špitále a ticho a prázdno,

už málo je času i sil ke vzdorům.

Ale ten muzikant pane jó ten si troufal,

popad nástroj svůj a utek doktorům.

Do strun sáhnul...

......náruče chrizantém.