Kam se podìla třetí věta?

Dr. Zdenìk Svěrák

A tím již přicházíme k dalšímu tématu, totiž k Cimrmanovì tvorbě

symfonické. – V roce 1892 seznámil se Cimrman s kovářem Wolfgangem

Jirsou, a hned jak ho uviděl, rozhodl se, že o něm napíše

programní symfonii. Popišme si tuto skladbu a přehrajme si nìkteré

zvlášť zajímavé motivy. (Prof. Vondruška usedne ke klavíru.)

Skladba je trojvětá. Otevírá ji majestátní téma ohně. Rytmické

furioso měchù, zvonící kovadliny a sršících jisker přechází zvolna

v plastický popis kovárny a jejího okolí. Kovárna je malé, sešlé stavení

s kamennou podezdívkou, vyjádřenou durovým akordem žesťových

nástrojù. (Prof. Vondruška zahraje durový akord.) Má vysoký

cihlový komín. Ten hraje fagot. Dřevník je vzdálen od kovárny 20

krokù. (Klavírista zahraje postupně 18 tónù.) Ještì dva, prosím! (Vondruška

tedy dva dodá.) Kolem dřevníku se vine pěšina do vsi, vzdálené

asi 1,5 km. (Vondruška odmítá motiv pěšiny zahrát s ohledem na

čas.) Z časových důvodů vynecháme. Široko daleko není les. Tady se

veškerá dřeva v orchestru na 16 taktů odmlčí. Dřevo získává kovář

Jirsa od souseda Sluky, který mu je vozí jednou týdně, vždy v pondělí.

(Profesor zahraje motiv pondělí, ale vzápětí se opraví, neboť zahrál

omylem úterý; oba motivy jsou si velice podobné.) Téma je ukončeno

mohutnou kódou. (Vondruška zahraje chabou a nevýraznou kódu.)

Druhá věìta je lahodným, zpěvným popisem kovářovy rodiny. Je

to především starší syn Jakub, který dlí v kovárně jen o nedělích,

neboť bydlí v okresním městě, kde studuje na gymnáziu ve druhém

ročníku. (Profesor zahraje sekundu.) Učí se dobře, jen v počtech trochu

pokulhává. (Zahraje synkopy.) Mladší synek Hans se bude od

příštího podzimu učit klempířem – plechy. Tklivé andante ho zasti

huje v malinách. Kovářova žena Betty, drobná světlovláska, čeká další

dítě – buben. Dědeček s babičkou tráví většinu času na hřbitově.

Babička někdy o půlnoci rodinu navštěvuje.

Třetí věta symfonické básně je pozoruhodná tím, že se nedochovala.

O jejím osudu existují rozporné verze. Norský badatel Skansen

ve své knize „Kam se podìla třetí věta?“ soudí, že skladba je dvouvětá

a třetí vìtu vůbec nemá. Naproti tomu náš český hudební znalec

dr. Emil Frei, správce zámku Březnice, upozorňuje na dopis, který

Cimrman za svého pobytu na Březnici dostal od skladatele Fibicha:

„Váš kovář Jirsa mě docela upoutal. Je to svěží, dovedně napsaná

věc – až na třetí větu, která je vysloveně špatná. Proto vám ji ani

neposílám zpět.“

Dr. Frei upozorňuje, že dopis byl psán roku 1894, což je shodou

okolností rok, kdy Fibich, pracující jinak pomalu a těžce, uvádí hned

dvě hudební díla – operu Bouři a selanku V podvečer. Dr. Frei se

domnívá, že „ztracená“ třetí věta Cimrmanovy symfonické básně

je buď předehrou k Bouři, anebo druhým tématem zmíněné selanky,

melodii známou pod názvem Poem. Jde-li o předehru k Bouři,

znamená to, že se ve třetí větě kovář Jirsa z kovárny vystěhoval…

(profesor zahraje motiv z Fibichovy Bouře)… ano, typický špeditérmotiv…

a přenechal ji svému švagrovi, a to za směšně nízkou cenu –

laškovné smyky kontrabasu na prázdných strunách. Jde-li o Poem,

Jirsa naopak kovárnu rozšířil přístavbou nového hospodářského křídla

(profesor zahraje motiv z Poemu, který v pùli přetrhne) a původní

dřevìné části nahradil zděnými (dohraje přetržený motiv). Tolik tedy

k programní symfonii „Kovář Jirsa“.

Vondruška:

Jestli dovolíte, o Cimrmanovì seznámení s kovářem Jirsou

kolovala svého času oblíbená anekdota. Cimrman si vyšel

jednou na odpolední procházku. A co čert nechtěl, v kamenitém

terénu Jizerských hor se mu ulomil železný bodec jeho

vycházkové hole. Cimrman zašel do blízké kovárny a požádal

kováře – a byl to právě náš kovář Jirsa – aby mu hùl spravil.

Kovář se na hůl podíval a řekl větu, kterou si Cimrman okamžitě

zapsal do svého zápisníku. Jirsa mu tehdy řekl:

„To jste divný chodec,

když vám chybí bodec!“

Rozumíte? (Obrátí se k sousedovi po pravici.) Tak, jak mě tu slyšíte:

„To jste divný chodec, když vám chybí bodec!“ (Sám se tomu

směje nejvíc. Soused je na rozpacích stejně jako ostatní vědci.)

Svěrák:

Skončil jste, pane kolego?

Vondruška:

Ano. Ovšem takových příhod bych mohl vyprávět celou řadu.

Svìrák:

Ne, já myslím, že pro ilustraci to bylo ažaž. Další kapitolu –

totiž kapitolu o Cimrmanovì činnosti hudební pedagogické

– otevře odborný asistent Petr Brukner.