Prof. Pavel Vondruška
Nejprve si ukážeme takový zajímavý nákres.
(Rozvine schematický náčrt kabiny bez podrobností.)
Co to je, přátelé? Patrně nevíte. Však je to také objev teprve rok
starý. Loni na podzim byl rakouský cimrmanolog prof. Fiedler upozornìn
stavebním inženýrem Karlem Wittnerem na záhadné zařízení,
které objevil při demolici starého domu na jižním okraji Vídně.
Jednalo se o rozměrnou skříň vážící 12 q. Namátkový vrt do stěny
skříně odhalil, že její plášť je vyplněn pískem a africkou trávou. Dveře
s trezorovým pákovým uzávěrem zvenčí sváděly k domněnce, že
se jedná o nedobytnou pokladnu, jenže dřevìnou, že? Protože zařøízení
bylo opatřeno výrobním štítkem s nápisem J. Cimrman – 1893,
požádal inženýr Wittner o pomoc vídeňského cimrmanologa. Prof.
Fiedler došel k názoru, že kabina je klozetem a že pùvodně stála
obráceně (otočí schéma vzhůru nohama), tj. stropním otvorem dolů
smìrem k odpadové rouře. Teprve později jednoznačně určil skříň
jako telefonní budku. (Vrátí schéma do pùvodní polohy.)
Profesoru Fiedlerovi přitom vùbec nevadilo, že uživatel této „telefonní
budky“ by mohl být náhodným kolemjdoucím kdykoli v kabinì
zavřen a nemohl by se bez cizí pomoci dostat ven, protože uvnitř
žádná klika není. A k čemu má telefonní budka takovou rouru? Patrně
aby mohl zamčený volat o pomoc! (Sám se své poznámce osaměle
směje.) Abychom zkrátka zabránili vršení dalších nesmyslů, rozjeli
jsme se do Vídně. Jakmile jsme v rakouském poštovním muzeu kabinu
spatřili, okamžitě jsme ji dali převézt z poštovního muzea do
muzea hudby. Věděli jsme totiž hned, oč se jedná.
Přečteme si předmluvu k prvnímu sešitu Cimrmanovy houslové
školy:
„Hra houslová ve svých počátcích je obtížná nejen pro žáka samotného,
nýbrž i pro jeho okolí. Prostou metodou statistickou jsem
zjistil, že rodiče (pěstouni), kteří dali dítě učiti hře houslové, umírají
v prùmìru o tři léta dříve než rodiče (pěstouni), ktečí svým dìtem
hudební vzdělání vůbec neposkytli.
Nepříznivé účinky prvních začátečnických smykù na nervový
organismus rodičù (pěstounù) dají se však odstranit. Za částku pouhých
dvaceti zlatých lze ode mne obdržeti novinku mnou patentovanou,
která nepříznivé účinky hry houslové na okolí zcela vyloučí.
Jedná se o mou kabinu pro začínající houslisty.“
A nyní si rozvineme druhé schéma. Popišme si toto Cimrmanovo
zaøízení: Žák vstoupil s nástrojem do kabiny. Rodiè za ním zavøel
dveøe a dal pákový uzávìr do polohy zavøeno. Zároveò vypínaèem
(6a) rozsvítil žárovku (6). Žák si dal na pultík (5) noty a mohl cvièit.
Stìnami izolovanými pískem a africkou trávou (10) nepronikl ven
29
žádný zvuk. Ten byl odvádìn zvukovodem (9) do svìtlíku. Zvukovod
sloužil souèasnì jako vzduchovod a chránil žáka pøed udušením.
Síto (2) zabraòovalo vnikání hmyzu do kabiny. Chtìl-li se rodiè
pøesvìdèit, jak dítì cvièí, vytáhl z trychtýøovitého sluchátka tlumicí
zátku (8a) a pøiložil hadièku kontrolního poslechu (8) k uchu (13).
Jestliže dítì naopak potøebovalo cokoli zvenèí, použilo tlaèítko (1),
které ovládalo elektrický zvonek (4) na vnìjší stranì kabiny. Jestliže
se rodiè domníval, že dítì lekci z nového notového sešitu již zvládlo,
zhasnul vypínaèem (6a) svìtlo (6), a žák musel hrát zpamìti.
Abyste mìli správnou pøedstavu, jak Cimrmanùv patent fungoval,
profesor Ladislav Smoljak ve vídeòském muzeu hudby vstoupil do
kabiny s houslemi a my jsme si jeho hru natoèili jednak pøi otevøených
a jednak pøi zavøených dveøích. Poslechnìte si nejprve nahrávku
pøi dveøích otevøených:
(Zaèáteènická hra na housle – z magnetofonového záznamu.)
A nyní pøi dveøích zavøených:
(Ticho – z magnetofonového záznamu.)
Dokonalé tìsnìní, že!? Cimrmanovy kabiny pro zaèínající houslisty
upadly na èas v zapomenutí… (ke zvukaøi) dìkuji, už to mùžete
stáhnout … v zapomenutí, když byla jejich výroba v roce 1914 zastavena
v dùsledku pøerušení obchodních stykù s Afrikou a z toho vyplývajícího
katastrofálního nedostatku africké trávy pro zvukovou izolaci
stìn. Novinkou je nejen vylehèená konstrukce z polystyrénu, ale i tzv.
Vondruškovo kukátko (11) pro optickou kontrolu hrajícího žáka.
30
Dr. Zdenìk Svìrák:
Cimrmanovi žáci si v posledním roèníku troufli i na útvar tak nároèný,
jakým je opera. V r.1895 nastudoval Cimrman s absolventy
vlastní jednoaktovou operu „V chaloupky stínu“. Je veliká škoda, že
se z tohoto úsmìvného dílka zachovalo jen libreto. Hudební part se
nám dodnes nepodaøilo nalézt. Až na jediný støípek. Za poslední
slova libreta si Cimrman naèrtl pìt notových linek a do nich vepsal
závìreèný akord.
(Akord z magnetofonového záznamu.)
To byl on.
I když nebývá zvykem inscenovat operu bez hudby, domníváme
se, že kvalita Cimrmanova libreta nás k tomu opravòuje.