Když člověk ještě dýchá, tak opět chybí slova,

Když srdce staré rány připomíná znova,

Stále nerozumí a neví, jen trochu méně se už směje,

Bojí se, co bude dál a přesto k tomu spěje,

V duši uklizeno, stěží pohled klopí kamsi k zemi,

Hodně prožil avšak co je štěstí, stále ještě neví,

Opět nic nemá a snad proto vášeň, neříká mu „pane“,

Je to ironie, že věří v to, co se ještě stane,

O chvíli věčného návratu téhož se mi zdálo,

Život jako dar, jehož vážíme si málo,

Rozum říkal jak radno žít,

A pravý opak radil cit,

Tak mnoho otázek a málo času,

Naslouchat blízkým a jejich hlasu,

Který z nich mi dobře radil,

Už je to jedno snad jsem dobře vsadil,

Někdo říkal, že mráz pálí,

A že je lepší nevědět,

Snad splnil jsem několik přání,

Těžko šlo poznat celý svět,

Rád bych žil a knihy všemožné, četl nebo psal,

Ohněm rozpálených kamen, ještě na chvíli se hřál,

V povrchní době, která bude vždycky,

Z velkých slov, zbydou jen věty vyřčené lakonicky,

V této chvíli stojíme na prahu, zkusíme štěstí? – chce to jen odvahu,

Chce to jen odvahu, chce to jen….