Ležím ve snech, řítím se železnými sny

A čekám, až bude padat Hvězda rozumu

Tlukot prorokova srdce

Výkřiky slepých strojů

Unikám z úzkého prostoru rozumu, říkám:

Psychická bolest nikdy víc

Vzhůru nohama balistická podlaha

Nekonečná voda, nekonečný břeh,

Podél kterého jdeš blíž smrti

Touto cestou jdou lidé a modlí se

Točí se stále dokola v Kruhu

Řvoucí melancholie sonoruje mezi kopci

Lesy, stromy, řeky, nebe vibrují řevem z hor, říkají:

Psychická bolest nikdy víc

Vzhůru nohama balistická podlaha

Nekonečná voda, nekonečný břeh,

Podél kterého jdeš blíž smrti

Roje vyhaslých hvězd porušují věčnost

Rozplývají se v černotě, ztrácejí identitu

Negaci marnosti, antilogickou vlastnost

Koukáš na nebe a sleduješ, jak tvé vědomí letí

Vznáší se nedotčeno pravdou rozumu

A proto bude žít věčně

Přichází hvězdné světlo, svobodně letí zlá tma

Zrychlující čas tě žene ke konci, říkáš:

Psychická bolest nikdy víc

Vzhůru nohama balistická podlaha

Nekonečná voda, nekonečný břeh,

Podél kterého jdeš blíž smrti... to je konec.

M. I., K. II, ž. II, verš 9-38