Sága mrtvých očí

Vášní ve mně člověk zmírá, když má paže šíji svírá,

žíla, co v ní tepe mládí, nerovný boj s chtíčem svádí.

Cítím vůni krve sladkou, kůži jako satén hladkou,

láva žhavá z rány proudí, spálí ústa, která loudí.

Já tě zpátky do svých snů vítám,

dáváš víc, než můžu vzít.

Závidí,kdo před tou bránou nestál,však mřížoví ti skrývá stokrát víc,

než stáda dravých stínů lačná písní němých serafínů.

Závidí,kdo před tou bránou nestál,však mřížoví ti skrývá stokrát víc,

než příběh, který zpívám, když se do tvých mrtvých očí dívám.

Závist ze tvých očí svítí tenká čára mezi žitím

v temnotách a umíráním, kterému se ztěžka bráním.

Trápení mě navždy zbavíš, dubový kůl do mě vpravíš,

po staletích slunce září, v prach se mění torza tváří.