Hmi

1. Když mlha kvečeru se zvedá a slunce dlouhý stíny

naposledy kreslí, kreslí mezi mech,

a vůně hořícího jehličí, to jak na ohýnku čaj si vaříš,

do písniček provoní ti dech.

2. Opřeni o stromy a na kamenech sedíme a zpíváme

o rose na kolejích a o kouzlu všech tuláckých rán,

kdy člověk nemusí nic, jenom prostě bejt a koukat,

jak je pěknej svět, a hlavně: není sám.

R: Písnička pohladí ti otevřený rány,

poslední dobou ňák je toho na nás moc,

kdekdo sbírá jen jak v polích setbu vrány,

a tady plameny ti dávaj' dobrou noc.

3. A dlaně do potoka ponoříš, pohladíš uhlazenej kámen,

nevím, jak vám, mně tohle připomíná křest,

a ruku na čelo si položíš a kapky po tváři ti stékaj',

jak někdy pěkně umí život vonět, kvést.

R:

Hmi

*: Když mlha kvečeru se zvedá a slunce dlouhý stíny

naposledy kreslí, kreslí mezi mech ...