1. Když duše má bloudí, neví, kudy se dát,

uvnitř cosi mě svírá jak žízeň, jak hlad,

dlaně obracím vzhůru a nechám se vést,

jak pastýřem stádo přes kamení cest.

2. Tak když je mi nejhůř, nejsem nikdy sám,

do jeho rukou kroky svý dám,

a bolesti slábnou, on je síla a lék

na moji slabost, pláč a vztek.

3. Ale když všechno se daří, v duši kvete mi sad

a štěstí jen hoří, pryč žízeň je, hlad,

tak z cesty svý scházím, chci stačit si sám,

na jeho lásku zapomínám.