Rozložen na křesle jak paša seděl jsem

v pochmurné jídelně starosvětského sídla,

vonící pakostem a čerstvým ovocem,

před mísou jakéhos snad belgického jídla.

Za hodů naslouchal jsem šťasten hodinám.

Vtom vrzly za tahu však dveře do kuchyně

a vešla služebná – důvod mi nebyl znám –

s rozpjatým fišátkem a pentlí na ofině.

A přejíždějíc si konečkem malíčku

broskvově heboučkou růžovou tvářičku

a špulíc rozkošně svá dětská ústa stále,

upravovala stůl, pokrytý mísami.

Pak – jistě, abych jí dal pusu, šeptla mi:

"Zkus, prosím, chytla jsem do tváře průvan nenadále."