Utichly továrny, utichly ulice,

usnuly hvězdy okolo měsíce

a z města celého v pozdní ty hodiny

nezavřel očí svých jenom dům jediný,

očí sých ohnivých, co do tmy křičí,

že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí

dělníků deset své svaly železem propletlo,

aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

"Antoníne, topiči elektrárenský,

Antoníne, do kotle přilož!"

Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,

přikládá plnou lopatu uhlí,

a že jen z člověka světlo se rodí,

tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí

v praméncích drátů nad městem plují,

v radostná světla se rozsvěcují.

Antoníne, antoníne, antoníne

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi

a uprostřed noci s hvězdami elektrickými

na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,,

které tak často si dětinsky myslily,

že muž na svět přišel na svět aby jim patřil.

AEAEAE

V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,

poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,

v nichž oči mu krájel plamenný nůž,

a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,

zakřičel nesmírně nad světem vším, zakřičel nad nocí,

"Soudruzi, dělníci elektrárenští,

slepý jsem, - nevidím!"

Proč muž tu na světě

vždycky dvě lásky má,

proč jednu zabíjí

a na druhou umírá?

Proč jsi se miloval

s tou holkou proklatou,

Neslyší slepec, - do tmy se propadá

s milenkou železnou,

ohněm a lopatou?"

a tma jej objímá a tma jej opřádá,

však nad černou slepotou veselá lampa visí,

to není veselá lampa, - to jsou oči čísi,

Dělník je smrtelný,

práce je živá,

Antonín umírá,

žárovka zpívá:

Ženo má, - ženo má,

neplač!