V pokoji visí obraz smutný slečny,

má ruce v klíně, oči neskutečný,

plamínek rtů, ten zhasl od líbání,

postel a židle, život k uzoufání.

Jen černej kocour hlídá den

a barvou je mu podoben.

V pokoji visí obraz smutný slečny,

spálený oči, slzy přebytečný,

na dveře dávno nesáhla už ruka

a hlava sotva vydrží ta muka.

Á, jen černej kocour hlídá den

a barvou je mu podoben.

Dny letí za sebou jak hejno labutí,

proč jejich křídla zebou, proč stojím bez hnutí,

já za ten týden zvadla, co čekám u dveří

a pohled do zrcadla mě znovu udeří.

Já dobře vím, ten obraz smutný slečny,

že jsem to já a moje nářky věčný,

plamínek rtů, co po líbání prahne,

když večer na kliku samota sáhne.

Á, jen černej kocour hlídá den

a barvou je mu podoben.

Jen černej kocour hlídá den

a barvou je mu podoben.

Jen černej kocour hlídá den

a smutek padá jako kmen.