PJ: Nemluv o něm s rozvahou tak přízemní.

On je pro mě z velkých největší.

I týdny deštivé mi zpříjemní

slůvkem, které řek´ i bez řečí.

Bezbranná jak loutka v síti houpací,

ztrácím pevnou půdu v chvíli té,

když lásku vyznává mi v náznacích.

Znáš ho líp, však já vím stejně své.

HZ: Řekl mi sám.

PJ: Řek´ to sám.

HZ: Jsem, jaký jsem.

PJ: Jsem, co jsem.

HZ: Proč na něj sázet…

obě: Mýlíš se v něm.

HZ: On jedním dechem říci dovede,

ty si můj ráj i adié.

PJ: A má i chůzi krásně línou.

HZ: Já o něm vím své.

Není zrovna hloupý a ani nejchudší.

Má vše co se žádá po mužích.

Sám sebe snad by hýčkal v náručí,

kdyby neměl ruce plné mých.

HZ: Do zrcadel usmívá se koutky úst.

PJ: Ptá se, ptá se mně s úsměvem, co o něm vím.

HZ: Všem se touží líbit, což je zlé.

PJ: Jak se krásně na mně dívá…

HZ: Chce vavřín, nevidí však trávu růst.

PJ: Možná už nevidí trávu růst.

Nevnímá,

obě: že já, i já vím své.

HZ: Řekl mi sám.

PJ: Řek´ to sám.

HZ: Jsem, jaký jsem.

PJ: Jsem, co jsem.

HZ: Proč na něj sázet…

obě: Mýlím se v něm.

HZ: Jedno však vím, že je mi vším,

že je můj ideál…

Ráda ho mít budu dál.

Jako on já, jsem jaká jsem.

PJ: Jako ty já dnes…

obě: …zhlížím se v něm.

PJ: Proč jedním dechem říci dovede,

ty si můj ráj…

HZ: I adié…

PJ: A má zas chůzi krásně línou…

HZ: Já o něm vím své.

PJ: Co když nás teď klame s jinou?

obě: Já o něm vím své.