Střelte si páni na ty růže,

z těch kytka nikdy nevadne,

ten pugét ze střelnice u "Černé krasavice"

vám léty omládne.

Jednou malíř na střelnici

z pultu zvedl pušku,

jedno oko zakryl řasou

druhým hlídal mušku.

Trefil růži každou ranou,

papírovou, malovanou,

až z nich pugét byl,

pak mě pozval do hospody,

z který vedly dlouhý schody

na půdu, kde žil,

na půdu, kde žil.

Říkal tomu ateliér,

měl tam věci zvláštní,

polámaný, vodhozený,

jako zbytky vášní.

Vyprávěl mi až do rána

o portrétu Doriana

příběh prastarej,

o tom jak se obraz měnil

podle toho, co si prožil

pan Dorian Gray,

pan Dorian Gray.

Střelte si páni na ty růže...

Uhranul mě abych nahá

modelem mu stála,

k obrazu, kterým bych mladá

navždy se stala.

Snad že se mi ten obraz líbil,

snad že se mi malíř líbil,

stoupla jsem si tam.

Potom přes to malování,

došli jsme až k milování,

obraz ještě mám,

obraz ještě mám.

Visel obraz nad střelnicí

už ho nemám ráda,

připomíná, že mi mládí

ukazuje záda.

Snad se malíř málo snažil,

obraz se mu nepodařil,

nemění svou tvář.

Já však každou novou poutí

stárnu víc a to mě rmoutí,

že byl malíř lhář,

že byl malíř lhář.