Jo, ano, ano

Jsem objevitel

Tápu po dlaních

Šmátrám za hranicema

Snažím se dívat do tunelu –

– ale jenom asi jednoho –

óch, je jako saň

A všude ruiny –

– blonďatý, černovlasý, zrzavý, pihatý

S pachutí krve v ústech

S pachutí krve a zinku

Jak čepel je myšlenka,

která krájí dobromyslně debilní tep města.

Je to Paříž? Je to Milán?

Je to vzdych Plejtváka Myšoka

někde mezi Evropou a Amerikou?

Ne, ne, ne

To byl jen nebezpečnej umakart.

A co já?

S jedním okem slepým

a druhým vražedným?

No, no, no.

Je to modlitba

plná vlhkýho asfaltu a betonu a kolejnic –

– a ptá se narkoman z Havířova:

"Modlitba k čemu?"

"Hej ty zrůdo",

a plácnu ho přes tetování:

"Přece k sobě."

A nad vším se valí hvězdy.

Točí se to.

V téhle době je to snadné.

Propíchnout si krční tepnu,

celá od krve škrtit dceru

a říznout syna

Ale ještě předtím

s pečlivostí nepochopitelného

podříznout psa.

A smutek se smráká.

Venku je roleta.

Venku vyjou tramvaje.

Zelenej ubrus mi přislíbil to,

co nikdy nesplní.

Ať.

Co když jsem neopodstatněný?

Filip Topol

1995