Ale viděl jsem taky

rok chlístanců a sraženin

Rok zápachů a nevůní

Rok převařeného prádla

a chutě linolea

Rok moče a krve

Rok úsměvů dozadu

Rok nevěřících

Rok velkého údivu,

protože když jsem

opustil dům s okny,

vůbec nic jsem nechápal,

nerozumněl jsem lidem,

oč jim pořád jde?

Co vlastně dělají lidi?

Strkají se – předbíhají

Dávaj rady – pak se ptají

Láskyplní – neurvalí

Pořád něco zdá se tají

Vypadá to že si hrají

Ale oni to tak nevnímají

A že se tolik rádi mají

Občas někdo někoho zabije.

V tramvaji si dvě ženy vjely do vlasů

a jedna na druhou křičela:

"Za život si nic nekoupíš,

ty čůzo! Hahaha…"

Kde jsem měl vzít odvahu

a potom i chuť někomu říct,

že to stojí za to?

Že to opravdu stojí za to?

Vždyť by si mysleli,

že jsem se z bolesti pomát...

A taky že jsem se pomát

a zpíval jsem si doma

do podlahy:

Měsíčku na nebi

nekoukej na lidi

budeš mít oči

celý červený

Nejistý hvězdáři

vztekle by remcali:

"Podívej, kolego,

změnil si líčení!"

Pak by vyslali

raketu do nebe

s kapkama do očí

určenou pro tebe

Tak schovej se, Měsíčku

schovej se za mraky

nenech se spoutat

nasadit návleky

Lepší, když budeš mít

svý oči červený

a občas jen mrknout se

jak vztekaj se na Zemi

Podívej na mě

už mi z toho šíbe

zpívám tu podlaze

a ona se hýbe

Tančíme spolu

tanec noci

Zpívám jí k tomu

o bezmoci

Vždyť není třeba

mít zvláštní odvahu

jen tak si sednout

a oslovit podlahu

Ale co lidi ráno?

Zas celý sražený

S vráskama zloby

jakoby zmražený

Možná si všimli už

že i to Slunce

oči má celý

doruda zbarvený

Ale já vím

že nejsou to záněty

že nad lidma jen

pláčou planety

No dobrá, dobrá,

tak jsem se pomát.

Ale podlaze se to líbilo.

A Dvůr?

Pchá, vypadal chvilku,

jako by ho zrovna postavili.