A byly taky dny a noci

kdy jsem se choulil až u střechy

a pomalu si opakoval všechna možná slova

abych je nikdy nezapomněl

ne že by se to mohlo stát

ale co kdyby

říkal jsem si

co kdyby

A mohl jsem na prstech jedné ruky

spočítat okamžiky

kdy se mi podařilo

se opravdu pořádně nadechnout

a v záklonu s očima třeštícíma

až někam za nebe

A deprimující dlouhé výdechy

které vypadaly že nikdy neskončí

a najednou jako když utne

a já dostal strach jestli to nebyl

ten památnej

ten poslední

nad tím se dalo jen kroutit hlavou

ale chápavej shovívavej úsměv

jsem ze sebe nikdy nedostal

protože to všechno bylo

moc a moc nahý ostrý a opravdový

nebyly rezervy ani místo pro pokyny

nápověda se nekonala žádný zkoušky

všechno jelo buď anebo

i kdyby se ta střecha měla rozletět

daleko ode mne

A taky jsem si zoufal nad hlubinou

temného Dvora když oněměl

někdy jsem ho sledoval až do svítání

až do úplného prochladnutí

kdy jsem dospěl k okamžiku

totálního klidu a smíření

kdy mi vadil i jediný pohyb

který jsem musel vykonat

abych se uhasil

abych na místě neshořel

ohněm tak čistým

a jasným že šlo o oči

Tyhle vrcholy klidu byly nejkrásnější

leč pomíjely

to bolelo a znovu mě to tisklo

až nahoru ke střeše

k dalšímu choulení a jektání

V takových spirálách se nedalo

ani pořádně stát

A byl jsem celý zmatený a posekaný

z neurčitého pocitu že jsem něco

nebo někoho ztratil

že mi něco nebo někdo chybí

a tak jsem sám pro sebe

Usadil se mi prach na čaji

Jen tak mimochodem – téměř potají

Už jsem se nenapil – bylo mi líto

Rozbít tu mozaiku pavouků

Pustil jsem si Missu pastorale

A koukal z okna – hledal krále

Nic – jen Dvůr a jícny oken

A Měsíc zíval bledým okem

Kde jsem ztratil svýho krále?

V nemocnici nebo na bále?

Samý Amen Amen

a ve Dvoře je jenom kámen

Co se stalo s malým králem?

Žádná stopa žádný vzkaz

Jenom pára nad kanálem

Žít zas život nadoraz

A nespoléhat na obraz

Obraz lže a jen se vlní

Na něm král a bez brnění

Tak pij čaj s prachem

Do dalšího rozednění

Byla to doba uvědomování si věcí

a rozdílení důležitostí,

co je pro mne dobré a co ne.

A ptal jsem se:

"Když to všechno vydržím, bude mi líp?"

A ozývalo se:

"Samozřejmě, že ti bude líp!

" bude ti líp nebo každopádně

ti bude jinak a ještě třeba ti bude všelijak a rozhodně ti bude nějak

– nějak ti zkrátka bude…"

A to jsem potom usínal

do průsvitných snů.

S rukama nad hlavou,

jako bych padal z výšky.

Ze střechy.

Ale z jaké střechy?