Celý myšlenkový svět

je jako dům z karet,

škrtneš jazykem a shoří

jak padací ulice,

jak iluze.

Chtěl jsem je zapalovat,

dívat se jak hoří iluze,

výraz doutnajících tváří.

Ať shoří jistoty a zvyk,

chci vás zavraždit jen slovy.

Všechny, hasiče i špehy

na růžových ochozech.

Vždy kráčejí jen dva,

jeden zvěčňuje své stopy,

a ten druhý nic.

Logický svět jak smečka zdivočelých psů

brání své střepy v hlavě.

Strach máme všichni,

ale k čemu azbestovej šat.

Zahoďte ty svý posraný skafandry,

tohle není výlet pro tři

na rodinných kolech.

Odpoutejte to málo co vám ještě zbylo.

Nasrat všem těm co přemýšlí

kolik tam ještě je!

Kolik jsme ukryli,

kolik jsme ještě schovali.