Pořídit první zvukové nahrávky umožnil Motorbandu zpěvák Petr Janda ve svém nahrávacím studiu. Jednu z nahrávek nazvanou Je to špás dokonce zařadil v roce 1989 na album Rockmapa 1. Motorband se výrazně lišil od „tancovačkových“ kapel a do metalu vnášel prvky, které překračovaly jeho meze. Mezi tyto prvky patřila například Střihavkova foukací harmonika.
Po třech singlech, které čerstvě profesionalizované skupině vydala společnost Supraphon, bylo kapele přislíbeno vydání debutového alba. Nahrávací společnost se ale nakonec rozhodla pro skupinu Vitacit, což členové Motorbandu pokládali za křivdu. Manažer kapely se ale nevzdal a rozeslal kazety s demonahrávkami některým německým nezávislým společnostem, z nichž se ozvala Gama a nabídla skupině natočení pěti LP v rozpětí pěti let. Z prvního natáčení ve Stuttgartu se Motorband vrátil rozčarovaný: kamenem úrazu byla Kamilova nedokonalá angličtina a tak byly pořízeny jenom snímky v češtině. Po jazykovém rychlokurzu Střihavka napodruhé uspěl, mezitím však sáhl po české mutaci Popron a vydal ji u nás na albu Made In Germany se „stylovým“ kostlivcem na motorce na obalu desky. Německé přísliby naproti tomu vyzněly do ztracena a Kamil Střihavka po období hlasových potíží dospěl k rozhodnutí, že speedmetal není jeho parketou, a začal se orientovat na rockový mainstream a z Teplic přešel do Prahy.
V roce 1991 hostoval na LP Loretta stejnojmenné skupiny, s Bárou Basikovou spolupracoval na písničce Tak abyste to věděla a se zpěvačkou Annou K. a Oskarem Petrem se v roce 1992 podílel na doprovodných vokálech na LP Lži, sex a prachy souboru Wanastowi Vjecy. Na vánočním albu Kontrabandu Milana Svobody zpíval tři koledy, pro další sezónní desku Vánoční hvězdy si nechal Ivanem Hlasem otextovat skladbu Ráda se loučíš. Samostatnou kapitolou v jeho diskografii se staly živé záznamy (Na koboučku 1 a 2, Rock s Ježíšem, Jesus Christ Superstar Live Complete), soundtracky muzikálů (Pěna dní, Jesus Christ Superstar), dětských seriálů (Bu-Bu Show 1 a 2) a filmů (Nesmrtelná teta – včetně duetu s Lucií Bílou v úvodní písni). V krátkém čase si tak značně rozšířil výrazové prostředky (od forsírovaného zpěvu k tlumeným tónům), repertoár (od blues, s kterým začínal, po moderní populární hudbu) i možnosti uplatnění (od rockových supergroups po muzikály).
Příkladnou „supergroup“ bylo v roce 1992 trio BSP, ve kterém se Kamil Střihavka sešel s klávesistou Otou Balážem a kytaristou Michalem Pavlíčkem. Původně je spojila realizace Balážova autorského alba s texty Ivana Hlase, přeloženými do angličtiny. Deska, propagovaná hitovým singlem I Don´t Know, byla v šesti kategoriích nominována na cenu Gramy, ale nakonec přinesla vavříny pouze Kamilu Střihavkovi, který při jiné příležitosti obdržel Cenu Českého hudebního fondu jako pěvecký objev roku 1992. Po studiovém projektu následovaly úspěšné koncerty a trio se rozhodlo pokračovat v činnosti. Na posledním turné se k němu připojila zpěvačka Lucie Bílá.
Přestože Střihavka sliboval „udělat druhou desku a když se bude líbit, tak třetí“, nakonec došlo pouze na druhý nosič, znovu šestkrát nominovaný na Gramy; na rozdíl od debutu byl nazpíván česky. Pomohlo to zejména písni Země vzdálená, která se zařadila mezi nejhranější a nejsilnější domácí písně roku 1994. V té době Střihavka po nasbírání prvních zkušeností na muzikálové scéně (Pěna dní) akceptoval roli Ježíše v českém nastudování rockové opery Jesus Christ Superstar a v pražském divadle Spirála odehrál od července roku 1994 celkem 1288 repríz. Britští zástupci majitelů práv na toto jevištní dílo uvedli, že v bezmála třicetileté historii tohoto světového bestselleru patří Střihavkův Ježíš k těm nejlepším.
V roce 1993 měl kuriózní premiéru na hudebních nosičích tandem No Guitars!, když se nahrávkou Korunou si hodím prezentoval na albu coververzí hitů Karla Gotta HerrGott!. Teprve o dva roky později Střihavka naplno realizoval tento projekt, který plánoval ještě před založením all stars bandu BSP se svým teplickým přítelem, virtuózním basovým kytaristou Zdeňkem Mazačem. Uvedli se albem, které z pěti nominací na Gramy získalo dva "gramofonky" – za nejlepší zvukovou nahrávku a pro nejlepšího zpěváka. Koncept hraní bez sólové kytary, blížícího se k funky, přenesli také na koncerty v sestavě Střihavka (zpěv), Zdeněk Mazač a Jiří Veselý (basové kytary), Lev Alexandrovič Rybalkin (klávesy), František Hönig (bicí) a Ája Suková, Jana „Karya“ Fériová a Helena Dlasková (doprovodné vokály). Rozpačitý název „druhého dílu“ No Guitars...? z roku 1998 však potvrdil, že bez kytary je projev problematický. Skupina s takto upraveným názvem koncertovala do 2000 v obměněném složení Střihavka, Mazač, Hönig, Stanislav Jelínek (kytara), Štěpán Eliáš (klávesy), Camilo Caller (perkuse) a Athina Langoská a Lenka Kopecká (vokály).
Po derniéře Ježíše v červnu 1998 Střihavka po dva měsíce účinkoval v moderním zpracování Rusalky, ale úspěch se dostavil až v dalším muzikálu Johanka z Arku v pražském divadle Ta Fantastika. Poté Střihavka účinkoval v muzikálu Excalibur, který mu „na tělo“ napsal Michal Pavlíček, který ve Střihavkovi stále nachází ideálního interpreta svých písní. Na první skutečně sólové album Woo-Doo!, kterého se Střihavka dočkal až v roce 2002, Pavlíček přispěl čtyřmi skladbami včetně závěrečného duetu s Bárou Basikovou, který dostal název Když se snáší déšť.
