diskografie.cz - texty písní, karaoke texty a videoklipy

Jára Cimrman > Posel světla a další cimrmanovské texty, na něž se nedostalo CD2 > 1 - Zkouška nové technické síly

ZKOUŠKA NOVÉ TECHNICKÉ SÍLY
Svěrák:
A teď vás, přátelé, poprosíme o trochu trpělivosti. Jistě víte, že divadlo se
neobejde bez pracovníků, kteří zajišťují jeho chod v zákulisí. My v současné době
potřebujeme novou technickou sílu, a tak jsme dali do novin inzerát. Přihlásilo se
na něj devět uchazečů a my bychom je rádi postupně vyzkoušeli. Vy si možná říkáte, proč tím rušíme představení, proč si je nevyzkoušíme jindy. Ale to máte tak: on
ten člověk nám v prázdném sále tu zkoušku udělá, jenomže pak přijdete vy, publikum, a psychická zátěž mu tak sváže ruce, že to, co předtím hravě zvládal, najednou nejde.
Začátkem sezóny jsme třeba přijali jednoho velice schopného, chytrého – inženýr to byl, ale veliký trémista. Ani ho nebudu jmenovat, abych mu nedělal ostudu,
ale tomu jsme marně říkali: Pane Novotný, nebojte se… On nám vysloveně kazil
představení. Když měl rozsvítit, tak zhasnul a naopak, pletl magnetofonové pásky,
do pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký například zničehonic pustil kulometnou
palbu. Děti v hledišti poznaly, že to do pohádky nepatří, kolega Vondruška to chtěl
zachránit a volal: Děti, to je datel! Ale děti dneska nevědí, co je datel, a kulomet
poznaly naprosto bezpečně.
Když už jsem u toho inženýra Bedřicha Novotného: jeho vinou došlo dokonce k
dosti vážnému zranění jedné osoby, ke zranění hlavy. On měl na konci představení
ruční klikou zatáhnout oponu, ale byl tak vynervován, že se té kliky jen křečovitě
držel a třásl se po celém těle. Takže jsme ho nakonec museli udeřit tyčí. Dnes tu
máme čtvrtého uchazeče, je to pan Roman Měcháček.
(Svěrák se otočí k portálu a hovoří k uchazeči, kterého nevidíme.)
Tak pane Měcháčku, vy chcete pracovat v našem divadle, ano?
Měcháček (téměř neslyšně): Ano.
Svěrák: Dobře. A co vás vede k tomu, že se o tu práci ucházíte?
Měcháček: Já rád chodím do divadla…
Svěrák: Hlasitěji by to nešlo?
Měcháček: Ne.
Svěrák: Aha. Tak já to budu tlumočit. Pan Měcháček říká, že rád chodí do divadla.
Ale nespokojil jste se s tím, že jste tam chodil jenom jako divák, viďte?
Měcháček: Ano.
Svěrák: Chtěl jste se na tom představení aktivně podílet.
Měcháček: Ano.
Svěrák: A nezatoužil jste stát se hercem?
Měcháček: Ne.
Svěrák: Ne. To je dobře. A co by vás tedy bavilo v divadle dělat?
Měcháček (málo srozumitelně): Já bych chtěl pracovat v divadle tak, aby mě nebylo vidět.
Svěrák: Aha. Tak to je neobvyklé přání. (k publiku) Že? Slyšeli jste všichni? Ne?
On chce pracovat v divadle tak, aby ho nebylo vidět. Ale aby byla vidět vaše práce,
viďte?
(Měcháček přikývne.)
Svěrák: Kde jste pracoval předtím?
Měcháček (nesrozumitelně): Na strašidelné dráze.
Svěrák: Na dráze. Teď jsem nerozuměl, říkal jste… na severozápadní...?
Měcháček: Na strašidelné.
Svěrák: Aha. Na strašidelné. To nepatří pod ČSD, zatím. A jako co jste tam pracoval, v jaké funkci?
Měcháček: Bral jsem klobouky.
Svěrák: Aha. Bral jste lidem klobouky. Ano. (k publiku) Rozumíte, jak ti lidé ve tmě na tom vozíčku jedou, tak tady soudruh jim bral klobouky. Ale vracel jste je,
že?
Měcháček: Ano.
Svěrák: Vracel. Takže jste vlastně také pracoval v zábavním programu a také
vskrytu, že jste nebyl vidět.
Měcháček: Ano. Protože kdybych byl vidět, tak by to nebylo tak strašidelný.
Svěrák: Ano. Kdybyste byl vidět, tak by to nebylo tak strašidelné. Tak teď přistoupíme k té praktické zkoušce. Vy jste si vytáhl otázku „začátek představení“. Tak
nám to ukažte. Uvedeme divadlo do stavu, v jakém bylo před začátkem představení, to znamená: v sále je světlo, na jevišti svítí jen pracák a opona je zavřená.
(Vše řečené se provede. Všichni účinkující se octnou za zavřenou oponou. Světlo v
sále zhasne, pak se – omylem – znovu rozsvítí; hned nato zhasne a rozsvítí se reflektory na oponu. Opona sebou začne škubat, avšak neotvírá se. )
Svěrák: Otevřít oponu!
(Oponou to znovu škubne.)
Otevřít oponu!
(Další marné pokusy. Svěrák jde za oponu zjistit, co se stalo. Po chvíli opět vyjde
na předscénu.)
Svěrák: Vážení přátelé, stala se taková malá nepříjemnost, že nejde otevřít opona.
Tak chviličku strpení, oni to snad naši chlapci dají do pořádku. (pauza) Vidíte, řeklo by se maličkost, ale v divadelním provozu to není maličkost. Na jiném pracovišti, když nejde otevřít opona, tak ten provoz se bez toho obejde. V továrně třeba.
Ale na divadle ne. Na divadle se kolikrát kvůli tomu musí i přerušit představení. A
to není nic příjemného. Představení sotva začne a přijde vedoucí souboru, omluví
se a diváci jdou domů. A vstupné se v tom případě nevrací, to je na tom to smutné.
Protože část představení přece jenom již byla odehrána… V každém případě je to
sporné. Rozhodně by se nevracelo vstupné celé, s tím nepočítejte. A kdyby to chtěl
dát někdo k soudu, tak by ten spor nejspíš prohrál. Poněvadž ti herci mohou tvrdit,
že to představení odehráli, ale že je nebylo vidět. A ne jejich vinou. (Oponou se
proderou vysoké štafle a technik, který je nese, je postaví na předscénu. Pak na ně
vyleze a cosi kutí na lanku opony.)
No, už to vypadá nadějně, už se na tom pracuje. To není ten technik, co ho zkoušíme, to je jeden z našich nejzkušenějších techniků. Jak jste u nás dlouho, pane Kotku?
Kotek: Třináctý rok.
Svěrák: Nechcete, abych vás přidržel?
Kotek: Můžete.
Svěrák: Protože, kdybyste spadl, tak by to nebylo nebezpečné jen pro vás. To byste
mohl zabít i několik lidí, tady v předních řadách.
Možná, že by diváky zajímalo, kde jste pracoval předtím?
Kotek: V údržbě veřejného osvětlení.
Svěrák: A proč jste odtamtud odešel?
Kotek: Kvůli závratím. Nesnáším práci ve vejškách.
Svěrák: Aha. Přátelé, než to kolega spraví, jednu milou zprávu. U příležitosti uvedení Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu budeme o přestávce jako jediné divadlo v republice prodávat polárku. Samozřejmě ne my… (Technikovi spravujícímu
oponu upadnou kleště.) Kotek: Moh byste mi podat ty kleště?
Svěrák: Jistě. (Sebere kleště a šplhá s nimi vzhůru.) Budou to prodávat jiní pracovníci, my jsme herci a nemůžeme tady dělat všechno. (To už je tak vysoko, že může
kleště dát technikovi do ruky.)
Kotek: Prosím vás, podržte mi to tady.
(Svěrák vyleze až nahoru a přidrží lanko.)
Svěrák: Vidíte – teď kdybychom spadli, tak bychom zabili dvojnásobný počet diváků než minule.
Kotek: Dobrý. Lezeme dolů.
(Slezou.)
Svěrák: Takže, přátelé, přece jen se to podařilo, můžeme tedy pokračovat.
Kotek: Bohužel, nejde to opravit. (Odejde se štaflemi pryč.)
Svěrák: Aha, tak změna. Nejde to opravit. Že bychom tedy udělali přestávku a pokusili se…
(Z opony vyjde Hraběta a cosi mu polohlasně řekne.) Ano, to je dobrý nápad! Kolegové navrhují, že by se přestěhovali před oponu, takže bychom mohli v programu
pokračovat. Čímž byste vlastně přišli jenom o tu hru. (Mezitím se už všichni vědci
se židlemi přesunuli před oponu. Jakmile poslední dosedne, opona se hladce otevře.) No prosím! A pak že to nejde. Co tomu bylo?
Kotek (vyjde z portálu): Vyžvejkanej korybut.
Svěrák: Aha. Tak přátelé, byl to vyžvýkaný korybut. Ten nový technik, jste tam ještě?
Měcháček: Ano.
Svěrák: No, já myslím, jestli s tím kolegové budou souhlasit, že si nepočínal špatně, za tu oponu nemohl, ať pod dohledem pracuje.
(Všichni přisvědčují. Vtom zhasnou veškerá světla.)
Svěrák: Pane Kotku, jestli hledáte tyč, tak je u kliky. (Ozve se dutý úder a světla se
rozsvítí.)
A teď už se, vážení přátelé, věnujme hlavnímu tématu dnešního večera, totiž okolnostem, za jakých vznikla Cimrmanova hra „Dobytí severního pólu“.

Správce

tubus

Připomínka

Naše facebook stránky

Účty

Kontakt Reklama