Dr. Zdeněk Svěrák:

Nebylo lehké zjistit, kterým směrem asi Cimrman děj své hry rozvíjel. Stáli

jsme například před otázkou, jak hajný nevěrnou ženu potrestal. Naše názory se

podle osobních zkušeností různily. Jedni – jako třeba prof. Smoljak – ji chtěli zabít.

Doktor Penc soudil, že zabít je málo. Jiným – například mně nebo doc. Weiglovi –

by bylo stačilo nevěrnou ženu vyhnat. A kolega Brukner jí chtěl dokonce odpustit,

což už je úplně zcestné. Nu, názory mohou být různé, ale vědecký pracovník se

musí držet faktů. A protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, že do své tvorby

promítal Cimrman převážně vlastní zážitky, obrátili jsme se i tentokrát k jeho bohatému životopisu. Podívejte se se mnou do r.1908.

K 60. výročí vlády Františka Josefa I. připravovala rakouská diplomacie v tichosti jubilantovi milý dárek: anexi Bosny a Hercegoviny. Aby byl dárek pro panovníka opravdu překvapením, odbývaly se všechny přípravy mimo Vídeň, a to na

českém zámku Konopiště. Protože i stěny mají uši, navrhl arcivévoda Ferdinand

d’Este, aby se nejdůležitější jednání odbývala v lese při lovu. Přes tato opatření byl

o celé akci okamžitě informován anglický král Eduard VII. V rakouských diplomatických kruzích nastal poplach. Hrozilo totiž nebezpečí, že Eduard VII. – známý

pletichář mezinárodní politiky – jubilantovi anexi prozradí, aby mu zkazil radost.

Rakouská protišpionážní služba dlouho hledala kanál, kterým proudí informace

z Konopiště do Buckinghamského paláce. Kdo mohl naslouchat tajným poradám

nejvyšších diplomatů v mlází konopišťské obory? Sledování lesních dělníků a hajných nevedlo k cíli. A tak nakonec padlo podezření na osoby, od nichž by se špionážní činnost očekávala nejméně – na babky kořenářky. Tři sta myslivců provedlo

zátah lesa. V jejich síti uvízlo dvanáct vyplašených stařenek s uzlíčky léčivých bylin. Která z nich je trhala s úmyslem uzdravit nemocné a která z nich s úmyslem

poškodit monarchii? To byla otázka, před kterou stála rakouská protišpionážní

služba.

A tu se dostává do této velké mezinárodní aféry náš Jára Cimrman, který působil tehdy v Benešově jako přírodní lékař. O této jeho činnosti se dosud málo vědělo. My sami jsme byli překvapeni, jakých úspěchů na tomto poli dosáhl. Objevil

například řadu originálních receptur, kterými zjednodušil bylinné léčení. – Jen tak

namátkou: zácpa se tehdy léčila směsí řepíku, pampelišky, zeměžluče a hořce. Cimrmanovi stačil na zácpu rozrazil. Na manželské problémy ordinoval s úspěchem

potměchuť a vstavač polní. Není tedy divu, že to byl právě on, koho rakouská kontrarozvědka požádala o odbornou expertizu. Cimrman se podíval každé stařence do

ranečku. Ve všech nalezl běžné léčivé byliny. Z jednoho se však vysypaly pouze

lopuchové listy hustě popsané neviditelným písmem. Cimrman, kterého lopucha

zajímala jen z lékařského hlediska, se ženy zeptal: „To je proti uhrům?“ a stařena,

hrdě pozvednuvši hlavu, odpověděla: „Jak proti Uhrům, tak proti Rakušákům!“

To už k ní přistoupil jeden ze špionážních důstojníků, sňal jí z obličeje falešné

vrásky, otrhal bradavice, jednu pravou a řekl:

„Kuncová, vaše hra již skončila.“ Teď teprve si Cimrman s hrůzou uvědomil, že

nešlo o zdravotnickou akci. Pamětníci vzpomínají, že bez ohledu na četnické bodáky za eskortovanou ženou neohroženě zvolal: „Nezoufejte, Kuncová, napíši o vás

hru!“ Nemůže být pochyb, že měl na mysli právě hru Němý Bobeš.

Špiónka Kuncová má totiž mnoho společných rysů s postavou manželky hajného Mikovce. Ostatně poslechněte si, co o ní říká policejní archiv:

– Kuncová pracovala původně jako hotelová pokojská v Mariánských Lázních,

kde ji poznal anglický král Eduard VII., který se tam léčil. Bystrá a přičinlivá dívka

upoutala brzy královu pozornost. Jednoho dne ji vzal stranou a řekl jí, že služba

obyčejné pokojské nemůže tak chytré děvče uspokojit. Naznačil, že by se svými

schopnostmi mohla vykonávat nějakou inteligentní službu (doslova řekl „Intelligence Service“). Mladá dívka se nenechala dlouho přemlouvat a po krátkém výcviku v zahradě anglického vyslanectví byla nasazena do konopišťské obory. Tam se

záhy seznámila s mladým lesníkem Průchou a stala se jeho ženou. Pod záminkou,

že chodí na maliny, trávila většinu času v oboře v blízkosti dvorské společnosti a

získávala cenné informace. Když odjel její muž s následníkem trůnu na lov do Salcburku, navázala intimní styk s důstojníkem pěchoty Grünbachem. A když se pak

manžel po roce vrátil, byla právě v devátém měsíci těhotenství. V hájovně došlo k

prudké hádce, během níž žena porodila – tuto scénu jsme na rozdíl od prof. Fiedlera vypustili. Hajný Průcha, vyhlášený dobrák, se všemožnou péčí snažil, aby se po

porodu rychle zotavila. Jakmile se mohla postavit na nohy, okamžitě ji vyhnal.

Pro špiónku Kuncovou bylo dítě nežádoucí přítěží. Odložila je proto do krmítka

pro lesní zvěř nedaleko hájovny. Aby mohla dál pokračovat ve výzvědné činnosti,

zůstala v oboře přestrojena za starou kořenářku. Zprávy posílala do Anglie prostřednictvím svého dalšího milence, telegrafisty benešovského nádraží Karla Mráčka. Mráček dával informacím nevinnou podobu železničních hlášení a odesílal je

služebním telegrafem z benešovského nádraží až na vlečku do Buckinghamského

paláce.

Jeho šifrovací klíč byl jednoduchý a praktický. Tak například „salonní vůz

Františka Josefa“ byl šifrován jako „vagón s francovkou“. Nebo sdělení „mašina

pod parou“ znamenalo ve skutečnosti „císařovna se na plese dobře bavila“. –

Další osudy obou agentů britské Inteligentní služby nemají pro naši rekonstrukci význam. My už máme dostatek materiálu pro to, abychom mohli v ději Cimrmanovy hry pokračovat. Velice nám pomohly i dva zlomky textu, čitelné díky zátěžím.

Lžíce na boty zachránila větu „je to šestnácterák“ a pod zavřeným kapesním nožem

se uchovala slova „podá ho faráři“ (nebo „dodá ho v trakaři“). S tím už se dalo něco podniknout. Navažme tedy tam, kde jsme v předchozí scéně skončili.