diskografie.cz - texty písní, karaoke texty a videoklipy

Jára Cimrman > Cimrman před branami hudby > 2 - Proč se Cimrman nestal viruózem

Proè se Cimrman nestal virtuosem
Dr. Jan Hrabìta
Skuteènì. Cimrmanùv grafický záznam hudby je prùkazným svìdectvím
chlapcova nevšedního hudebního založení. Geneze toho
systému je prostá. K pøedmìtùm, na které dítì hrálo, patøily i rùzné
sklenice. Malý Cimrman brzy postøehl, že výška tónu závisí na tvaru
a velikosti sklenice i na množství tekutiny. Záhy dosáhl takové
dokonalosti…
Vondruška:
Jestli dovolíte, pane kolego, já si myslím, že bychom to mohli
divákùm pøedvést názornì. A není nutné do sklenièek śukat,
staèí k tomu pouhý prst. Kdybyste byli laskavì chvilku ticho,
já bych to pøedvedl pøímo na sklenicích, které tu máme pøed
sebou. Prst je tøeba trochu navlhèit… (Olízne si ho a krouží
jím po hranì sklenice. Když mu to nejde s jeho, pùjèí si sklenice
kolegù. Kýžený tón se však neozývá.)
Svìrák:
Já myslím, že si to diváci dovedou pøedstavit, že? Každý z nás
to už nìkde vidìl… snad abychom kolegu nepøerušovali.
Vondruška:
Slyšeli jste? Škoda, že jste do toho teï mluvil, pane kolego,
teï už mi to zase nezní… No, nic.
Hrabìta:
Tak tedy malý Cimrman dosáhl záhy takové dokonalosti, že
mu staèil pouhý pohled na sklenku, aby vìdìl, jakým tónem
zazní. A tak si chlapec mohl sednout ke stolu a kreslit si melodie
pøímo na ètvrtku papíru. Zde vidíte skladbièku, kterou
pìtiletý Cimrman složil k narozeninám své starší sestry Luisy.
My si mùžeme píseò zahrát a zazpívat.
(Vezme ukazovátko, zpívá a ukazuje na obrázku.)
Nechoï domù opilá,
sestøièko má rozmilá.
Po vínì, po vínì
narazíš vždy do skøínì.
Povìzme si nyní, jak je možné, že se Cimrman nestal virtuosem.
Cimrman totiž nemìl to štìstí jako napø. Mozart, kterého
do klavírní hry zasvìtil otec, sám výborný muzikant…
Vondruška:
Promiòte, pane kolego. Já myslím, že by tu mohl vzniknout
mylný dojem, že Cimrman byl jako dítì pouze zázraèným
fenoménem hudebním. To bychom zase upadli do druhého
extrému. Jeho talent se od zaèátku vyvíjel opravdu všestrannì
– v deseti letech napsal napøíklad tuto báseò:
Krejèovský synek
Jsem synem krejèího.
Co mùže být lepšího?
Když potøebuji kalhoty,
ušije mi kalhoty.
Když potøebuji vestu,
ušije mi vestu.
Takový synek z hospody
má zase jiné výhody,
chce-li však míti kabát nový,
musí pøíjíti k tatínkovi.
Báseò stojí alespoò za kratièký rozbor. Dítì si váží svého otce
a vyjadøuje svou radost z toho, že se narodilo právì v krejèovské
rodinì. Motivy této radosti nejsou nijak mlhavé, ale zcela
konkrétní: tatínek umí ušít vestu a kalhoty. Tedy úcta k práci
a vìdomí její dùležitosti. I bohatý synek hostinského „musí
pøijíti k tatínkovi“, neboś jeho otec není s to kabát vyrobit.
Desetiletý autor již ví, co je dìlba práce.
Svìrák:
Ano, ale myslím, že jsme trochu pøetrhli nit referátu dr. Hrabìty.
Prosím, pane kolego.
Vondruška:
Ano. Nebo ten rýmový aparát básnì…
Svìrák:
Ten je také pìkný. (Gestem Vondrušku usadí.)
Hrabìta:
Cimrmanùv otec, na rozdíl od otce Mozartova, mìl k hudbì vyslovenì
záporný vztah. Malý Cimrman neslyšel nikdy z tatínkovy dílny
zpìv. Nevzpomíná si ani, že by si otec nìkdy broukal. Amuzikální
živnostník se však pøece jen dal jednoho dne manželkou pohnout
k tomu, aby koupil dítìti v Schlesingerovì vetešnictví za polovièní
cenu tøíètvrteèní housle a dopøál mu vyuèování u vídeòského Èe-

cha Vojtìcha Jedlièky. Jedlièka, houslista promenádního orchestru,
dal si totiž u Leopolda Cimrmana šít svatební oblek. Jeho finanèní
možnosti nebyly valné, a souhlasil tedy s nabídkou, že dá od ušití
nìkolik hodin houslové hry mistrovu synkovi. Oblek ho pøišel na
devìt lekcí. Domníval se jistì, že za tu dobu staèí malého Cimrmana
nauèit nanejvýš smykùm po prázdných strunách. Žák jej však brzy
vyvedl z omylu. Již ve druhé lekci nebylo na prázdných strunách co
procvièovat, a Jedlièka musel chtì nechtì pøikroèit k prstokladu. Po
nìkolika pokusech Cimrman hladce zvládl staccato i détaché a intuitivnì
tíhl k dvojhmatùm. V šesté lekci tlaèil už uèitele do druhé
polohy, kde se Jedlièka sám pohyboval velmi nejistì.
Svatební šaty byly dohotoveny k pøedposlední lekci. Jedlièka
s nimi nebyl pøíliš spokojen, nicménì slíbil, že udìlí svému žáku
hned po svatbì zbývající devátou lekci. Nikdo netušil, po tom, co
dítì tak lehce zvládlo pøedchozích osm lekcí, že devátá bude osudová.
Došlo totiž k neèekané vìci. Nevìsta se v pøedveèer sòatku
rozhodla, že si Jedlièku nevezme. Marnì se jí vyptávali po dùvodech.
Vždycky jen zrudla, zamkla se do komory a v pláèi odtud volala:
„Visí, visí!“ Jedlièka nakonec usoudil, že jeho neštìstí zavinil špatnì
ušitý oblek, který na nìm visel. My dnes s odstupem tolika let tìžko
mùžeme objektivnì posoudit, zda Leopold Cimrman ušil zmínìné
šaty dobøe nebo špatnì. Aś tak èi tak, Jedlièka se rozhodl, že se
krejèímu pomstí. Kdyby byl za ušití obleku zaplatil, jistì by byl chtìl
zpátky peníze. Takto si však øekl, že dostane zpìt vše, co vložil do
svého žáka. Uvìdomíme-li si, s jakou láskou vzpomíná Bedøich Smetana
na svého prvního uèitele Antonína Chmelíka, èi Josef Suk na
venkovského kapelníka Plachého, pak nám vystoupí temná postava
uèitele Jedlièky v celé své obludnosti. Jára Cimrman líèí poslední
hodinu u uèitele Jedlièky takto:

„Nyní umíš hrát jako obstojný amatér,“ øekl mi uèitel.
„Chceš-li být však virtuosem – a to ty jistì chceš – musíš vše, co jsi
dosud hrál smyècem pøed kobylkou, hráti za kobylkou. Pøeji ti mnoho
zdaru.“ Já, dùvìøuje každému jeho slovu, jsem za odcházejícím
uèitelem dojatì volal: „Dìkuji mnohokráte, pane uèiteli!“ A sotva
Jedlièkovy kroky doznìly, zkusil jsem první tahy po zpùsobu virtuosù.
Bylo to žalostné. Vše, co jsem se dosud nauèil, to vše náhle
nebylo k nièemu. Struny vydávaly pištivé tóny, na nìž práce levé
ruky nemìla nejmenšího vlivu. Jiné dítì by jistì mrštilo houslièkami
o podlahu, a snad by je i rozdupalo. Já však byl houževnatý. Celá
léta jsem vytrvale naslouchal skøípotu svého nástroje, nedbaje nadávek,
kterými mì èastoval mùj nehudební otec.
Tolik svìdectví samotného Cimrmana. Semeno zaseté bezcitným
uèitelem Jedlièkou, tímto houslistou tøetího nálevu, pøipravilo svìt
o druhého èeského Kubelíka. Jeho lest prohlédl Cimrman až ve
svých dvaceti pìti letech, kdy jako asistent katedry fyziky na univerzitì
v Heidelberku pochopil, že kobylka rozdìluje strunu na dvì
vzájemnì nezávislá pružná prostøedí. Zaèínat dráhu houslového virtuosa
bylo již pozdì. A tak po sobì v øíši hudby zanechal Cimrman
stopy jen na poli kompozice, hudební výuky a teorie.

Správce

tubus

Připomínka

Naše facebook stránky

Účty

Kontakt Reklama